Stará zkušenost nás poučuje o tom, že lidové pověsti, i
když se nám zdají nepravdivé, nemožné a zcela vymyšlené, mají přece
často své pravdivé jádro. Vzpomínám si, že o šumavském Boubíně vyprávěly
se zdánlivě naivní pověsti, že byl již třikráte holým a opět třikráte
porostlým lesem, a že na něm bývalo bohaté město. celé generace
posuzovaly tyto pověsti jako prapouhé výmysly, až teprve novodobé
kritické studium seznalo, že jsou přece jen pravdivé, že v pradávné
minulosti byl tu listnatý porost, a že byly doby, kdy Boubín, na němž
jsou dnes zbytky jehličnatého šumavského pralesa, byl skutečně holý na
svém temeni i úbočí …
Podobná pověst vypráví se i o Kakově, a její
fragmenty zaznamenal již plzeňský profesor F. A. Hora ve své stati „Na
Úslavě“ v západních Čechách. Tam, kde se dnes rozprostírá
několikatisícové polesí kakovské, bývala prý kdysi jen pustá skaliska a
holé neplodné stráně, porostlé jen hložím a křovisky. A na temeni
kakovského kamene stával prý pyšný, prostorný kakovský hrad s branami a
věžemi, prý tak veliký jako zámek zelenohorský.
Jsou-li tyto pověsti
pravdivé, musí to býti ovšem již velmi a velmi dávno, ještě nejspíš
před založením cisterciáckého kláštera nepomuckého (v prvé polovině XII.
století), neboť víme z „Pamětí“ Jana Jiřího Haranta z Polžic a
Bezdružic (mladšího bratra známého cestopisce o Svaté zemi, Kryštofa,
který dokonal na Staroměstském náměstí 21. června 1621), jenž bydlel
v dobách pobělohorských na své nedaleké tvrzi v Habarticích a roku 1627
se vystěhoval pro víru z království Českého do německé říše, že již
tehdy byly tu ohromné hvozdy, v nichž žili vlci a jiné, člověku
nebezpečné šelmy, přepadající osamělé chodce i za bílého dne. A o tom,
že by tu stávalo nějaké hradisko neb aspoň dřevěné tvrziště, nemáme
vůbec jakýchkoliv zpráv.
Stalo se to prý takto:
Celá okolní
krajina byla prý darována nebo propůjčena v léno jakémusi starému
velmožovi, Kakovovi, který mnohokráte osvědčil svoje hrdinství,
udatenství i odvahu v nějakých válkách, a dokonce prý i samého knížete
zachránil od zajetí a od potupné smrti. Tento starý válečník byl otcem
jediného syna, tehdy ještě jinocha, kterého poslal do služeb knížecích
na pražský hrad. Sám pak zbudoval si na kakovském kameni hrad, který
nazval svým jménem. Byl však stále nemocen, neboť četné rány, které
získal na poli cti a slávy, nebyly dobře zahojeny a podryly jeho kdysi
příslovečné zdraví i velikou, heroickou, takřka obří postavu.
V téže době žil v chudičké neurazské chatrči starý šedivý muž, jenž pro svoji poctivost, spravedlivost i moudrost požíval veliké vážnosti a úcty v celém okolí a zdaleka přicházeli k němu lidé o radu i o pomoc. Muž ten prý se jmenoval Apolín, ač tehdy ještě asi nebylo vůbec jmen u prostých lidí. A tento stařík znal prý i léčivou moc různých bylinek a pomáhal lidem v bolestech a v nemocech. Proto byl volán nejednou i na hrad, k starému pánu Kakovovi, aby mu poskytl ulehčení v bolestech a aby ošetřil a léčil jeho staré, stále hnisající rány. A stařeček skutečně nejednou pomohl zmírniti žár horeček, lomcujících tělem starého pána i bolesti zranění, a mnohdy celé noci probděl u jeho lože, snaže se způsobiti mu ulehčení.
Jak už bývá, pomáhal onen stařeček jiným, sobě však nedovedl pomoci, neboť byl postižen zvláště krutým osudem. Měl jen jediné dítě, dcerušku, v té době již dospívající děvče, hezounké, avšak neobyčejně slabé a nadto stižené zlým plicním neduhem.
Kakovský hradní pán měl Apolína ze srdce rád, vždyť mu byl vděčen za nejedno ulehčení a pomoc. Avšak proti věku není léku, a tak se stalo, že jednoho dne rozžehnal se se světem i tento starý bohatýr, a jeho dědicem, vládcem i pánem celé okolní krajiny stal se jeho mladý syn, který nesl jméno svého otce.
Škoda, že nepodědil i jiné šlechtické vlastnosti, neboť záhy potom, když opustil Prahu a usadil se na hradě Kakově, aby se ujal vlády na zděděném území, stal se postrachem všech svých poddaných a celého širého okolí. Zaváděl tu tuhé, ba kruté poddanství a těžkou, nikdy předtím nepoznanou robotu. Při tom byl velmi vynalézavý v ukládání robotných povinností i různých dávek a úroků, a zle dařilo se tomu, kdo nevykonal vše řádně a přesně podle jeho rozkazu. Pán označil ho hned za rušitele zemského míru a pořádku, a na takového provinilce čekaly kruté nelidské tresty; v temnici i v mučírně hradu Kakova dodýchal pak nejeden začasto nevinný robotník z okolí. Pro maličkost dopadaly těžké rány holí na těla ubožáků, při čemž nesměly býti ušetřeny ani ženy, ba ani dorůstající děti.
Tomuto strašlivému pánu stýskalo se tu po lesích, na kteréž uvykl ve své službě na pražském hradě. I pomyslel si, že celý okolní kraj, holé skály i pusté stráně, promění ve veliké a užitkové lesy. Nejdříve však poručil, aby tu byly vystavěny důkladné a pokud možno rovné cesty a to nejen ke hradu, ale i různými směry. Robotníci musili s nasazením vlastních životů vykonati tuto strašlivou a nebezpečnou práci. Celé skály musili rozdrtiti a kamene z nich použíti k vybudování pevných základů zejména tam kde v močálech a bezedných bahniskách zahynuly celé desítky těchto ubožáků.
Když tato práce byla ukončena a ubozí poddaní těšili se, že si trochu oddechnou, poručil, aby takto rozdělená neplodná pustina byla osázena lesními sazenicemi, aby byla znenáhla proměňována v les, při čemž každé dědince určil, na kterém díle musí vykonati všechny potřebné práce nebo i odvodňovací příkopy, jakož i vše, čeho bylo třeba k udržování cest.
Nelze prý ani vypsati, ba ani si představiti, jakého úsilí bylo třeba, aby z dalekého údolí sem bylo dovezeno po troškách úrodné prsti, aby drobné sazenice měly kde zapustiti své útlé kořínky; co námahy bylo třeba k tomu, aby se tu udržely tyto křehké, maličké stromečky, aby měly dostatečnou zásobu vláhy pro své zakořenění, nebo aby byly zavčas nahrazeny jinými, když zahynuly tu v úporném boji o vlastní život s tvrdou, drsnou přírodou!
Bylo-li sucho, museli ubozí robotníci vynášeti k nim vodu, a kruté severáky, prudké jarní přívaly způsobily tu vždy mnoho škod a mařily tak dílo ubohých poddaných. Kakovský pán, projíždějící se tu na rychlých koních a provázený třemi zlými podivnými psy, dbal přísně toho, aby všechny nepříznivé vlivy přírody byly překonány mozolnými dlaněmi jeho poddaných, při čemž nešetřil nikterak ani jejich zdraví, ani životů, padali-li pod těmito břemeny nebo zmírali-li v této práci. Co mu záleželo na jejich životě! Za padlé povolal prostě jiné, za otce třeba nedospělé syny, ba i ženy a dcery, a liknavost trestal tak, že každému přešla chuť upadnouti v jeho nemilost.
Vzhled krajiny se však jen pomalu měnil, za to však na hlavu kakovského pána kupily se kletby, které zajisté dotýkaly se již samých nebes; zvláště když pán oddával se pustému hýření a jiným nectnostem. V době, kdy jeho poddaní musili pracovati až do úpadu, zvyšoval jim stále berně a dávky a se svou družinou vedl nestřídmý a požívačný život. Začasté uspořádal svým kumpánům hody a pitky, při nichž se zřejmě podroužil, a v tomto stavu týral své poddané a vysmíval se pustě jejich úzkosti.
Lidé pak ve svých chatkách zatínali pěstě, hrozili jimi směrem k hradu, proklínali svého trapiče, a mnozí z nich již nepokrytě reptali, proč nebesa zůstávají stále němá a hluchá k jich modlitbám, k jejich zoufalým prosbám a výkřikům.
A tehdy dočkal se starý Apolín špatného vděku za svoji péči o pánova nebožtíka otce. Mladý pán buď o ní nevěděl, nebo myslil, že to vše bylo jen pouhou povinností poddaného, a tak stařeček a jeho žena musili vykonávati těžkou práci robotní, a to na stráni pod hradem k Neurazům. I stalo se, že těžká robota sklátila nejprve v hrob jeho manželku, takže zůstal tu sám se svou nemocnou dcerkou. A poněvadž panský dráb nakládal mu ze staré zlosti víc než jinému, stalo se, že stařík se schvátil a byl pak postižen „horkou nemocí“ a bolestmi v kříži, které ho upoutaly několik dní na lože. A tak nemohl několik dní na panskou robotu. Ubohá jeho dcera Anežka ošetřovala ho a pečovala o jeho potřeby.
Nedlouho potom, za několik dní, a to právě když byla neděle a lidé se vrátili domů od slova božího, přišel do Neuraz panský dráb a zamířil přímo k Apolínově chatce. Vešel tam zhurta a pánovitě, a místo křesťanského pozdravení hned na prahu bohapustě zaklel a po šťavnatých nadávkách optal se nemocného tak, že to slyšeli sousedé až za devaterou zdí: „Co tu ležíš, starý plesnivče, jako poražené dřevo v lese? Copak nevíš, lenochu, že na tebe čeká panská robota? Nebo si snad myslíš, že pro tvoji lenost necháme vyhynouti sazenice pod samým hradem? Vstávej, ospalče, budeš vynášeti z potoka vodu ke stromečkům, a neposlechneš-li hned, ukáži ti svojí lískovkou, co dovede kakovský dráb.“ „Nemohu, milý pantáto,“ odpověděl zkroušeně nemocný stařec. „Zlá nemoc mne kormoutí tak, že nemohu vstáti, ale všechno to vynahradím, jakmile budu zdráv.“ „Zase zdráv!“ opakoval hněvivě dráb. „Což my můžeme čekat, až se ti uráčí? Však ti není tak zle, abys nemohl vynášeti z potoka vodu na stráň a zalévati sazenice. Jen kdybys chtěl přemoci svoji lenost!“ „Nemohu, opravdu nemohu, pantáto, neudržel bych se na nohou,“ bědoval ubožák. „Tak pošli za sebe svoji dcerku! Však jsem ji dosud neviděl na panské práci.“ „Ta by tam toho pořídila“ pravil stařec s bolestným úsměvem. „Vždyť vidíš, že je jako pápěrka. Ta sotva opatří, co je nutného v naší chatě při mé nemoci.“
Dráb nedal mu již domluviti, zahromoval, vykřikl několik hrubých přezdívek na starce i na děvče a dodal, že panská robota musí býti obdělána stůj co stůj a že starcův odpor ohlásí pánovi. Ten mu potom okáže, jak se takový lenoch i jeho fiflenka přinutí, aby vykonávali svoji povinnost. Kakovský pán měl zrovna u sebe nějaké podařené kumpány a již od rána, kdy se u něho sjeli, oddávali se nezřízenému jídlu a obžerství. Tak ho zastal dráb s hlášením, že neurazský Apolín odpírá vykonávati robotu již několik dní a že se vymlouvá „horkou nemocí“. Ba, ani svoji dceru nechce poslati, aby ho zastala v utné a dědičné povinnosti. „Vezmi k sobě tři hradní pacholky,“ zavelel pán, „a vrať se do Neuraz a toho lenocha přiveď sem hned na hrad, nechť již živého nebo mrtvého, neboť ho nebude žádná škoda.“
Velké zděšení nastalo v Neurazech, když zpozorovali, že ke vsi se blíží panský dráb v průvodu hradních pacholků. A kde kdo byl, všichni se ustrašeně poschovávali ve světnicích, takže hradní poslové neshlédli nikde ani živého človíčka. Všude však potají sledovali panské pochopy, kam zamíří, a všichni věděli, že bude zle, když poznali, že zapadli do chalupy staříka Apolína. Tu poručili naříkajícímu ubožáku, aby se narychlo přioděl, že musí ihned předstoupiti před svého pána, a nikterak se neohlíželi na to, že těžká horečka lomcovala jeho vetchým tělem. Ubohá Anežka, obávající se o život otcův, poklekla před necitelné vykonavatele panské zvůle, ti však nedbali jejího nářku. Když pak vyváděli jejího otce z chatrče a pobízeli ho k chůzi cestou k hradu, vyběhla za nimi, bláhově doufajíc, že snad její slzy obměkčí zkamenělé srdce sveřepého pána. Sousedé, vidouce, co se děje, že ubohého a nemocného starce vlekou na hrad, připojili se k Anežce, jejímž slabým a nemocným tělem lomcoval srdcervoucí nářek. Ký div, že trpělivost ubohých poddaných byla již napjata až k prasknutí, že tu i onde ozvala se hlasitá slova nevole, ba i výkřiky reptajících, stěžujících si, jak se s nimi zachází že se nebere ohled ani na nemocného a váženého starce, zešedivělého v poctivosti, který nejednu noc obětoval otci zlého a nelidského pána. A pán ani se neostýchá svojí zbujností poskvrniti sváteční dne těžkým hříchem.
Tak dovlekli pochopové ubožáka až ke braném hradu, zatím co za nimi původní hlouček reptajících lidí vzrostl na několikastový dav lidí z okolních vesnic a samot. Hradní žoldnéři však dobře pozorovali z hradu a věží, co se stalo, a proto vpustili do brány jen pochopy se starým Apolínem, nikoliv však pobouřený lid, ač i ten snažil se vniknouti do hradního nádvoří, aby byl svědkem toho, co se tu bude díti. Zbrojnoši však zbraněmi je odehnali od brány, jejíž těžká vrata se zavřela hned za Apolínem. Ani nemocnou a prosící Anežku nepustili za otcem, nýbrž odehnali ji surově, přezdívajíce jí nejhoršími jmény. Hradní pacholci zůstali státi s nemocným na nádvoří, lid pak hlasitě reptal za hradní branou a odtud se snažil pozorovati, co se bude díti ve hradě. Ubohý chuďas, víc mrtví než živý, chvěl se stále horečkou, takže sotva se udržel na nohou. Panský dráb spěchal k pánovi ohlásiti, že vykonal již jeho rozkaz. Když vešel do hlavní síně, spatřil, jak pán, obklopený svojí cháskou, zřejmě je již podnapit důkladným vyprazdňováním všelikých hubatek a holbiček, vykládá ze široka, co vše zažil u knížecího dvora. Vyslechnuv drába, usmál se zlověstně a pravil svým spolustolovníkům, že se podiví, jakou jim okáže kratochvíli. Nemocného dědka, který prý nemůže choditi, uzdraví v okamžiku tak, že poběží nejinak, než jako zajíc při honební štvanici. Usmál se hlomozně svému vtipu, a jeho druzi přizvukovali mu hlasitým chechtotem. Hned na to se prudce napil a vyšel do hradního nádvoří.
Tu se postavil před ubožáka a obořil se na něho drsným krkavčím hlasem: „Tak co, ty stará prašivino, nemůžeš na robotu?“ „Jsem těžce nemocen, urozený pane,“ zaúpěl stařec, „a sotva se držím na nohou. Prosím, poruč ihned svým lidem, aby mne dopravili nazpět na lože, jinak zaplatím tuto cestu životem.“ „Tak to by tak byla škoda!“ usmál se pán drze. „V hrdlo lžeš, líný šibale a nicotná padavko! Však já dobře vím, že se ti nechce do práce.“
Stařec chtěl ještě cosi zaprositi, pán ho však okřikl, aby jen mlčel, že už ví, jak se věci mají, a obrátiv se ke svým kumpánům, kteří se rozestavili kolem něho, očekávajíce, jakou kratochvíli jim uspořádá s ubohým nevolníkem, pán hradu pravil: „Nyní se podíváte, jak ho naučím běhat.“ „Pane, věř mi, že jsem nemocen,“ zasténal ještě stařec, „a měj se mnou slitování.“ Když však viděl, že se pán tváří, jako by ani neslyšel jeho hlasu, obrátil se k jeho hostům a jal se je úpěnlivě prosit, aby se za něho u pána přimluvili, jejich hlas že jistě nalezne u něho sluchu.
„Vždyť vidíte,“ pravil nakonec, „že jsem už starý a vetchý a těžce nemocný, že mé dny jsou sečteny! A věřte, že jsem se už dosti a těžce napracoval na panském i na svém.“ „Neskuhrej nám tady,“ okřikovali ho někteří, jiní pak tvářili se po vzoru hrubého pána, jako by hlas starcův nestál vůbec za poslechnutí, jiní pak zřejmě se vysmívali jeho úzkosti a bolestem.
„Přiveďte mé psy,“ rozkřikl se pán „a pospěšte si! Kdo pak má naslouchati tomu stařeckému blábolení?!“ V té chvíli věděli, co míní. Jeho tři ohromní psi, postrach a zloba okolí a všech poddaných, podobní dravým rysům, skutečné to šelmy, měli býti poštvání na starce který pak měl býti donucen k tomu, aby šíleným útěkem snažil se uniknouti jejich tesákům. Sotva přivedli tyto obludy, poručil pán, aby rozvázali „svory“, jimiž byli k sobě připoutáni a vedeni, a sám jal se je štváti na ubohého starce. „Otevřete bránu a ty, starý darebo, ukaž nám, jak umíš běhat!“ Nedomluvil, neboť stalo se něco nečekaného, nevídaného.
Starý Apolín, zachvácený právě podivnou horečkou, nezalekl se hrozivých zubů pánových psů, nýbrž napřímil se, jako kdyby omdléval, neb jako kdyby povyrostl, a v jeho zřítelnicích zaplálo pojednou tisíc jisker podivného žáru, tisíce ohníčků svatého hněvu. Jediný jeho pohled postačil k tomu, aby poštvání psi ustali ve svém dorážení, a jako kdyby byli potrefeni neviditelnými dutkami, plazili se bojácně u jeho nohou. Stařec však díval se kolem sebe, jako by se rozpomínal ze sna, jako by se rozmýšlel, co má říci. A zatím co polekaní psi hlasitě a zděšeně vyjíce, hledali ochrany u svého pána, pravil stařec velikým a jadrným hlasem, tak mocným a zvučným, že každé jeho slovo bylo slyšeti daleko za hradby hradu: „Tak vy tedy takhle s nemocným, starým člověkem?“ V tom okamžiku zdálo se všem přítomným, že jakési podivné blesky vyšlehují ze starcových očí, paprsky, které působily tak, že nikdo neopovážil se pohnouti, nebo dokonce přistoupiti blíže k místu, kde stál starý Apolín. „Na mne, který jsem celé noci proseděl u starého pána, na mne, který jsem se udřel na vaší robotě, na mne chcete nyní, když už nemohu, štváti své obludné ohaře? A vy, chásko, vy neměli jste ani slova přímluvy? Nuže slyšte, co vám povím! Ty, zpupný panáčku, kéž se sám proměníš v takového psa, jaké jsi sem kázal přivésti, a vy ostatní, když už vám zkameněla srdce, nechť zkamení i vaše těla.“
Kdo by tušil, že starcova slova splní se v témž okamžiku. Že spravedlivé klatby starce, sklánějícího se už nad hrob, nakupené na ostatní, prorazí klenbu nebes a stanou se skutkem??! Dříve, než se mohli přítomní vzpamatovati, pocítili již, že se naplňuje, oč žádal spravedlivý hněv starcův. Nejen celý hrad, ale i všichni jeho obyvatelé, pacholci, dráb i pánovi hosté, i jeho tři psi, všichni tu stáli proměněni v nehybné kamenné sochy. Jen kakovský pán zachován byl při životě. Proměnil se ve velikého živého psa, který se jal svíjeti na zemi před starcem a posléze v strašlivém, až do kostí pronikajícím vytí zmizel kdesi v nejbližších křovinách.
Stařec sám skácel se k zemi, a když přiběhli k němu lidé, kteří dosud stáli za hradní branou a byli svědky události, měl již oči obráceny v sloup a záhy pak těžce dodýchal v jejich náruči. Jeho ubohá dcera vidouc, co se stalo, jala se hlasitě štkáti a vrhla se na mrtvolu otcovu. Museli ji od ní odtrhnouti a tu poznali, že objalo ji náhlé šílenství, zmatení smyslů, a tu podivná hrůza obstoupila všechny, že sami zděšeni očekávali věcí budoucích.
Avšak kamenné sochy se již nepohnuly, ani nevydaly jakýchkoliv zvuků. Stály tu nehnutě, právě v tom postoji, který právě zaujímali ve chvíli, kdy stařec pronesl svoji kletbu. A tu lid, shromážděný na místě této zkázy, odnesl ke křesťanskému pohřbení starcovu mrtvolu. Jiní pak odvedli jeho šílenou dceru, a ostatní pak tiše se rozcházeli ke svým domovům. Krajem pak letěla zvěst, že krutého pána není již, že proklet je v ohromného psa a že hrad i s jeho obyvateli proměněn jest ve skálu. Snad prý jednoho dne vše tu oživne, a pak snad zase bude vše při starém. Zkamenělý hrad a jeho obyvatelé však neožili ani druhého dne, ani kdy jindy, jen kamenné sochy lidí a věcí stály tu dále jako němí svědkové toho, že odvěká spravedlnost dříve neb později každého nalezne a potrestá podle úsluhy i viny.
Déšť, sníh, mráz i slunce porušily pak v běhu let znenáhla podoby zkamenělých osob a předmětů, takže tyto pomalu se změnily v celé skály a v ojedinělé balvany i skaliska, hrad sám pak v rozsochatou skálu divokých obrysů, zatím co nejeden balvan, „kdysi živoucí člověk“, zřítil se po svahu skály k její patě.
Od té doby je tu místo hradu jen kakovský kámen. A jelikož lidé záhy zatoužili po pokladech, které zůstaly tu utajeny v hlubokých sklepeních a síních hradu, jali se je všelijak hledati, ale vždy marně. A přece zadupete-li na malém náhorním prostoru, ozve se podivné dunění, nesporný to důkaz, že pod ním jsou ztajeny jeskyně, tedy snad někdejší sklepení. Zkamenělý hrad nevydal dosud svých pokladů, oněch peněz, vysátých z mozolů poddaného lidu. Jen jedenkráte do roka, když v neurazském kostele čtou se na Velký pátek pašije, béře na sebe kakovský kámen svoji někdejší podobu, stává se opět na chvíli hradem, otevírá se i ono sklepení a poklady tu ztajené stávají se zjevnými jakožto hromady zlata a šperků. Avšak bývalý hradní pán, zakletý ve velikého ohavného psa, střeží je v té chvíli a nedovolí, aby se kdokoliv přiblížil a chtivou rukou uzmul jejich část. Jeho veliké oslnivě bílé zuby jsou připravené k strašlivé ráně, a mezi nimi svítí jeho ohnivý jazyk.
Přešla staletí, ale zlý pán dosud setrvává ve svém zakletí, očekávaje stále svého osvobození a vykoupení. Nikdo však neví, jak by mu mohl pomoci, jakým způsobem by bylo možno osvoboditi jeho věčnou duši ze zakletí, které si zasloužil a pro které nyní, již po celá staletí, tolik roků po své smrti, nemá dosud posmrtného klidu a pokoje. Kdo by rozluštil tuto záhadu a přišel ke kakovskému kameni v pravý čas, v hodinku pašijí, mohl by si potom nabrati z oněch hromad zlata, co by unesl. Vždyť už by tu nebylo nikoho, kdož by tomu chtěl zbraňovati, spíše naopak, osvobozený kakovský pán rád by jistě dopřál tohoto pokladu tomu, kdo by získal klid a pokoj pro jeho nešťastnou duši.
A říká se, že prý často ozve se v tichu kakovského lesa podivné nevyzpytatelné zakvílení, podobné zavytí. To prý onen ubohý zakletý pán, mimo Velký pátek neviditelný, bloudí po lese, naříká na svůj osud a volá po slitování. A nenalezne-li se ten, kdo by zbádal jeho tajemství, i to, jak by bylo možno ho osvoboditi, bude tu takto blouditi až do skonání věků…