Menu Zavřeno

Trochu historie

Úvodem

První  písemná zpráva o Neurazech, obci středověkého původu, pochází z druhé poloviny 16. století. Přes území obce (myslí se tím současné katastrální území všech našich 7 obcí – Neurazy, Klikařov, Nová Ves, Partoltice, Radochovy, Soběsuky a  Vojovice) vedla ale i  prastará obchodní stezka z Prahy přes Vrčeň a  Klatovy do Bavor. Mohyly z doby bronzové z let 1700-1000 před naším letopočtem u Radochov a Žinkov, slovanské strážní hradiště na Hrádku u  Klikařova (nad parketem) i ležení husitů na Plátěné hoře z let 1419 a  1424 svědčí o jejím směru. Touto cestou se měl z Říma do Čech vracet český biskup Vojtěch někdy v roce 992 a také Karel IV. po korunovaci na císaře římského.

Pověst

Zprávy o vzniku obce chybějí. Jak přišla obec ke svému jménu vypráví jen jedna stará pověst: “V lesích, někde pod Velkým kamenem, žil prý na samotě muž, silák. Vyvalit ze země vzrostlý strom prý pro něho byla hračka. Zpráva o jeho síle pronikla až ke knížeti pánu. Ten se o pravdivosti chtěl přesvědčit. Vyhledal muže, ukázal na vzrostlý buk a poručil, aby silák buk ze země vytrhl a odnesl do údolí. Slíbil mu bohatou odměnu, podaří-li se, aby ani větvičku neurazil. Muž se tedy dal do díla, buk vytrhl a nesl do údolí. Tam už na něho kníže čekal. Jakmile silák uviděl pána, zdaleka volal: Pane kníže, neurazil, pane kníže, neurazil! Dostal slíbenou odměnu a navíc i lán země, kde postavil chalupu. Muži se od té doby říkalo Valibuk a ves, která pak na tomto místě vznikla, dostala jméno Neurazy.” Tolik pověst.
Podle překladu jsou Neurazy vsí, v níž žijí lidé, kteří neurazí, neublíží ani nepohorší jiné nebo sebe.

A. Berndorf: Pověst o kakovském hradu a jeho podivném zániku

Útržky z historie

Farnost v Neurazech patřila (stejně jako sedm kostelů a  kaplí v okolí) cisterciánskému klášteru v  Klášteře (založen 1144). Zdejší farnost se stala pozdější filiálkou farnosti myslívské a teprve roku 1772 byl myslívský kaplan jmenován expozitou v Neurazech.
Nynější kostel postavený bratry Kovaříkovými v letech 1913-1915, byl vysvěcen 14. listopadu 1915 a je v  pořadí třetím stánkem božím v Neurazech. Společně s jižně stojící dřevěnou zvonicí patří mezi výrazné dominanty obce. Zvonice je čtvercového půdorysu a je jednou z nejznámějších v celém regionu. Je starší než sám kostel, protože byla původně součástí dřívějšího kostela, jež stával na tomtéž místě jako ten současný.
V roce 1789 čítali Neurazy 540-550 obyvatel a 55 popisných čísel, v roce 1910 už 110 popisných čísel se 728 obyvateli. V tomto roce-1910-je místní škola uváděna jako dvojtřídní s 244 žáky z Neuraz, Bližanov, Klikařova a Vojovic. V letech 1921-1922 vystavěla Česká dřevařská společnost z Prahy v Neurazech pilu. Ta pak byla dlouho jediným podnikem, který poskytoval výdělek asi 30 lidem z Neuraz a  okolí.

Těžké živobytí

Obyvatelé Neuraz nemívali nikdy na růžích ustláno a  většina jich vyjížděla za prací do světa. Říkávalo se, že po jedné straně obce je zedník ob chalupu a po druhé straně v každé. Mladí odjížděli na zkušenou, jak se říkávalo na vandr. Cílem byla většinou Vídeň, kde lze ještě dnes vidět zbytek sloupu, do kterého každý přicházející tovaryš zatloukl pro štěstí hřeb. Na přelomu století pak party zedníků hledaly práci za hranicemi, zejména v Sasku. Pověstná byla jména Mittweida a Chemnitz. Celé party na jaře odjížděly a na podzim se vracely. Jiní pak hledali práci v Plzni a Praze.

Léta válečná

Za války byli mnozí z obyvatel nuceni opouštět rodnou ves. Jedním z prvních, který pak prožil několik let v Oranienburgu, byl tehdejší student práv, Vojtěch Jandečka. A odcházeli další a další, většinou na nucené práce. 5. května vypukla i zde revoluce. 8. května přijeli do naší obce Američané, kteří byli upřímně a slavnostně přivítáni – válka skončila.

Poválečný úbytek obyvatel

Někteří se do rodného kraje vrátili, ale mnoho dalších si našlo domov jinde. Z obce tak odešlo nejen hodně mladých lidí, ale i  mnoho starších rodáků. A tak byli občané obce rozfoukáni do všech končin naší země a někteří i za hranice vlasti.

Obec po roce 1945

Po roce 1945 se v obci mnohé  změnilo. Několik popisných čísel zmizelo, z mnoha domů vznikaly rekreační chalupy, počet obyvatel poklesl a po čase byla uzavřena i škola. Život v obci však nezanikl, občané pečovali o její další rozkvět. Hřiště v Neurazech bylo rozšířeno, sportovci vystavěli kabiny a ubytovnu. V  sousedství pak vyrostlo letní kino s kapacitou 520 míst. Vybudována byla kanalizace, nová hospoda a  parket v  Klikařově. Budova bývalé školy slouží jako mateřská škola, lékařská stanice a středisko osobní hygieny. Nelze zapomenout ani na bytovky a celou řadu nových rodinných domků.

Lidové zvyky a zábavy

Přes všechnu nepřízeň osudu byli a jsou zdejší lidé veselí a rádi se baví, a proto jsme, pro znázornění vesnického života „z té druhé strany“, závěrem zařadili tento odstavec.
Ve vsi se pořádaly nejen taneční zábavy, ale i divadelní představení. K dispozici byla hned dvě jeviště. První vlastnili hasiči, druhé Dělnická tělocvičná jednota, která jej také využívala. Čas od času si jeviště půjčovaly i  další spolky v obci.
Tradiční bývaly masopustní maškarní průvody a  pochovávání bakchusa, končící na popeleční středu ráno, kdy se vytrvalci, označení na tvářích popelcem, vraceli k domovům. Posvícenecké zábavy pak bývaly prakticky oslavou ukončení roku. Nechyběly zábavy při starém a mladém posvícení a ze všech nejhezčí bývala tzv. „pěkná“, která se, třebaže v omezené míře, udržela do dnešních dnů. Ze starých zvyků přetrval do současnosti jediný Mikuláš. Týden po Mikuláši chodívaly „Lucky“. Ženy a dívky, celé zahalené do prostěradel, pak dřevěnými noži vracely mužům nadílku od čerta a mnohdy splácely dluh i  za potrkání, vyválení či výplatu od maškar. Stavění máje bývala záležitost mládenců, ale na návsi se také stavívaly „koráby“ z věcí, které neopatrní hospodáři ponechali bez dozoru ležet venku na dvorku.
Zkrátka bývalo i veselo. Vše na závěr dokládáme dvěma sázkami, které se tradují po Neurazech již léta. První z nich byla uzavřena někdy na počátku třicátých let, kdy si Apolín s Andělíkem na týden vyměnili s rodinami domy a zaměstnání. A tak Apolín jezdil denně ráno s poštou do Nepomuku a v poledne zpět, zatímco Andělík hospodařil na statku. A když už je řeč o poště. Až do roku 1900 si zdejší listonoš na poštovnu donášel poštu osobně, od tohoto roku byla pošta do Nepomuka převážena koňmo až do roku 1940. Za zmínku stojí také další velká sázka. Tehdy se utkaly v rychlostním závodě Neurazy-Soběsuky-Neurazy dva traktory značky “samodomo” osvědčených konstruktérů Mužíka a Turjanici. Oba traktory závod dokončily, přestože při zpáteční cestě postihla u pily Turjanicův traktor porucha. Řidič a konstruktér v jedné osobě záhy závadu odstranil. Traťový komisař doprovázející obě vozidla na motocyklu naměřil na svém tachometru Turjanicovi nejvyšší rychlost 55 km/hod.

Poznámka: Většina údajů je převzata z obecní kroniky.