JUDr. Vojtěch Jandečka (3. října 1914, Neurazy u Nepomuku, Rakousko-Uhersko – 28. července 1973, Praha, ČSSR) byl český právník a křesťanskodemokratický politik, který po roce 1948 byl pro své aktivity několikrát vězněn. Charakteristickým oproti jiným případům komunistické perzekuce u něj je, že do druhé vazby byl vzat nedlouho po amnestii v roce 1960 za to, že inicioval vznik strany s prvky křesťanské demokracie.
Život
Dětství a studia
Narodil se 3. října 1914 v Neurazech u Nepomuku v jižních Čechách. Byl nejmladším z devíti děti malorolníka Jakuba Jandečky. Jeho matka Marie rozená Beníšková mu zemřela nedlouho před jeho čtrnáctými narozeninámi. Krátkou dobu pobýval u Salesiánů ve Fryštáku na Moravě, poté studoval na Jirsíkově gymnáziu v Českých Budějovicích, kde roku 1936 odmaturoval s vyznamenáním. Po maturitě studoval jako nadaný student na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde dostával jako student z chudých poměrů stipendium. 17. listopadu 1939 však byl zatčen a spolu s dalšími 1100 studenty odvezen do koncentračního tábora v Sachsenhausenu a Oranienburgu u Berlína. Po propuštění roku 1942 pracoval až do konce války v různých profesích. Po osvobození dokončil studium práv promocí a nedlouho poté se oženil.
Poválečná situace, věznění
Jako vyučený právník přijal místo na předsednictvu vlády, kde byl přednostou 1. oddělení úřadu předsednictva vlády a jako vrchní ministerský komisař. V listopadu 1946 působil také jako 1. předseda přípravného výboru 1. mezinárodní sjezdu studentstva v Praze. Jako předseda vedl mj. skupinu vězňů „17. listopad“, která byl po únorových událostech v roce 1948 zlikvidována a obnovena byla jen na krátkou dobu v roce 1968. Rodinné štěstí pro něj znamenalo narození dcery Jarmily v roce 1946 a druhé dcery Jany v roce 1948.
19. ledna 1949 byl zatčen spolu s dr. Františkem Boublíkem, který byl do února 1948 úředníkem kabinetu dr. Šrámka na předsednictvu vlády. Oba byli 1. července 1949 odsouzeni za „zločin velezrady“ k 20. letům vězení jako příslušníci skupiny Orel na Moravě a za údajnou kontrašpionáž. Komunisté se jej snažili pomocí tvrdým výslechů propojit s případem Milady Horákové (konkrétně měl potvrdit existenci „koordinačního výboru“ ve Vinoři). Roku 1950 byl dokonce dovezen před soud s Miladou Horákovou jako svědek, ale k výpovědi připuštěn nebyl, protože odmítl potvrdit vykonstruovanou obžalobu.
Z vazby byl propuštěn až na základě všeobecné amnestie 9. května 1960. Po propuštění se až do listopadu téhož roku léčil z následků věznění. Do června 1961 pracoval v OSP a Domácích potřebách v Praze, než byl opět zatčen, tentokrát kvůli spolčování a snahy založit křesťanskodemokratickou stranu a odsouzen Městským soudem v Praze ke čtyřem letům vězení. Z věznice v Ilavě byl propuštěn 24. prosince 1964 jen proto, že byl ve velmi špatném zdravotním stavu, který znemožňoval pokračování výkonu trestu. V době věznění jeho rodina finančěn velmi strádala. Někdy dokonce nemohla přijet na návštěvu na Slovensko a ani do Leopoldova. Tyto těžké časy se negativně promítly do smýšlení jeho dcer, které využily později příležitosti odjet legálně do Jugoslávie, odkud emigrovaly do Rakouska, kde se jich zpočátku ujal Karel VI. Schwarzenberg.
V květnu 1969 proběhlo s dr. Jandečkou rehabilitační řízení u zvláštního senátu v Praze. Jeho předseda dr. Mašek konstatoval, že Jandečka je po Gustavu Husákovi „druhý muž, u kterého se zjistilo, že při svém líčení u hlavního soudu nepodlehl nátlaku a snažil se neustále dokázat prav stav věcí v protikladu se zkreslenými vyšetřovacími protokoly“.[1] Rehabilitační řízení bylo završeno úplnou rehabilitací z předchozích rozsudků. Samotná rehabilitace však byla nedlouho poté, díky postupnému normalizačnímu přituhování zrušena. V lednu 1973 se mu podařilo získat zaměstnání v Projektovém ústavu výrobních družstev v Praze, kde, jak doufal vydrží až do důchodu, který jej měl zanedlouho čekat. V červenci jej však postihl srdeční infarkt a po týdnu v nemocnici umírá 28. července 1973 a je následně pohřben v Praze na Olšanech.